S mentální anorexií bojovala i císařovna Sissi

Mentální anorexie je závažné psychické onemocnění, které se vyskytuje převážně u mladých dívek. Hlavním rysem je neschopnost střízlivého vnímání proporcí vlastního těla. Bez ohledu na prokazatelně nízkou hmotnost mají nemocní stále pocit, že musejí zhubnout, čehož dosahují drastickými dietami, nadměrnou fyzickou aktivitou, léky omezujícími chuť k jídlu, eventuálně i zvracením, používáním projímadel a diuretik.

První známou anorektičkou byla císařovna Sissi (Alžběta Ba­vorská, 1837 – 1898), která byla posedlá kontrolou své hmot­nosti a při svých 172 cm vážila kolem 44 kg. Živila se převážně ovocem a šťávou z masa a veškerý volný čas věnovala pohybovým aktivitám.

Výskyt a příčiny mentální anorexie

Onemocnění se zpravidla objevuje mezi 14 a 18 lety věku. Právě do­spívání je obdobím, kdy se člověk musí srovnat se spoustou změn vlastního těla i s tlakem okolí, neboť již přestává být dítětem.

Pokud se navíc ocitne v nějaké obtížné životní situaci, se kterou se nedokáže vypořádat (přechod na střední či vysokou školu, rozvod rodičů, ztráta blízké osoby), riziko vzniku mentální anorexie u pre­disponovaných jedinců stoupá. Onemocnění mnohdy může spustit zdánlivě nevinná poznámka o postavě ze strany blízké osoby.

Problémy spojené s jídlem, hmotností a přáním být štíhlá trpí asi 10 % mladých žen. U poloviny z nich se už vyskytují některé klinické příznaky mentální anorexie.

Až 90 % postižených jsou dívky, protože žen­skému tělu je všeobecně věnována větší pozor­nost a dívky jsou také obvykle daleko citlivější na svůj vzhled. Často se jedná o perfekcionistky s nízkým sebevědomím, které touží být nejlepší a jejichž rodiče mají přehnané ambice. U chlap­ců dochází k rozvoji onemocnění hlavně tehdy, pokud provozují sport, u kterého je potřeba hlí­dat si hmotnost (například krasobruslení, skoky na lyžích, gymnastika), anebo pokud jsou vysta­veni zvýšenému pracovnímu nátlaku nebo stre­sovým situacím, které obtížně zvládají.

Zajímavé je, že nemoc se téměř nevyskytuje u sociálně slabších vrstev obyvatelstva. Její vznik je přičítán i dostupnosti, respektive relativnímu nadbytku jídla. Roli samozřejmě hraje i současný ideál krásy, který podporuje nadměrnou štíhlost.

Příznaky a diagnostická kritéria:

Aby pacient splňoval diagnózu mentální anorexie, musí být spl­něna následující kritéria:

• Pacient má nízkou tělesnou hmotnost – BMI pod 17,5. (Body Mass Index je druhá mocnina čísla, které získáme, vydělíme-li tělesnou hmotnost v kilogramech výškou v me­trech. Je používán jako indikátor podváhy, normální tělesné hmotnosti i obezity. Za normální hmotnost se považuje BMI v rozmezí 18 až 25).
• Snížení hmotnosti si pacient způsobuje sám konzumací vel­mi omezeného množství potravy, případně vyprovokovaným zvracením nebo defekací, užíváním léků, které snižují chuť k jíd­lu, či diuretik. Rovněž bývá přítomna nadměrná fyzická aktivita, pacient věnuje spoustu času cvičení a různým sportům. Spor­továním „se trestá“ za snědené jídlo a pohybem také pomáhá zahánět hlad.
• Přítomnost specifické psychopatologie, zkreslená představa o vlastním těle, strach z tloušťky. Anorektici se váží i několikrát denně. Na jedné straně si jídlo odepírají, na straně druhé jsou jím přímo posedlí. Znají přesně kalorické hodnoty všech potra­vin, rádi si pročítají různé recepty, dokonce často a rádi vaří.
• U dívek může dojít k zástavě menstruace. Pokud dojde k roz­voji anorexie ještě před pubertou, k menstruaci vůbec nedojde v důsledku opožděného vývoje pohlavních orgánů a zástavy růstu.
• Kromě změn v chování a psychice nás mohou varovat i pří­znaky podvýživy a dehydratace, jako jsou padání vlasů, suchá kůže, citlivost na chlad, zácpa, chudokrevnost, zpomalený tep či sklony k omdlévání.

• neustálé se zabývání jídlem, touha po přejídání se velkými dávkami jídla během krátké doby
• snaha potlačit výživný účinek jídla zvracením nebo laxativy
• strach z tloušťky, časté vážení jako v případě anorexie

V některých případech má anorexie tendenci zvrhnout se do bulimie, pro kterou je charakte­ristické obžerství a následné zbavování se poži­tého jídla vyvoláváním zvracení, nebo užíváním projímadel. Mentální bulimie začíná obvykle poz­ději než anorexie, nejčastěji mezi 17. a 18. rokem a často po epizodě mentální anorexie.

Celková úmrtnost na mentální anorexii je až 10 %

Rizikovými faktory pro vznik bulimie jsou výskyt afektivní poruchy, alkoholismu nebo obezity v rodině. Stejně jako v případě anorexie vzniká bulimie následkem stresujících životních událostí, v dů­sledku malé stability v rodině apod. U bulimiků obvykle nedochází k dras­tickému snížení hmotnosti, ta může být i normální.

Mentální anorexie je velmi závažné onemocnění. V důsledku dlouhotrvající podvýživy dochází k vyčerpání organi­smu, oslabení až selhání orgánů, de­hydrataci a k metabolickému rozvratu. Celková úmrtnost na mentální anorexii se uvádí až 10 %, jednak následkem podvýživy a také kvůli množství sebe­vražedných pokusů, které je zde vyšší než u jakékoliv jiné psychické poruchy.

Právě proto je potřeba při jakýchko­liv známkách přehnané starostlivosti o vlastní hmotnost, podezřelému vy­hýbání se jídlu a zvlášť v kombinaci se zřejmými obtížemi psychického cha­rakteru co nejrychleji vyhledat odbor­níky. V úvahu je třeba brát i zvýšenou míru stresu, obtížnou životní situaci a další možné spouštěče nemoci.

Je nutno dodat, že pacienti svoji nemoc jako nemoc neberou, návštěvu léka­ře odmítají, bojí se psychiatrické léčby a hospitalizace. Bývají též velmi vyna­lézaví ve skrývání skutečného množ­ství požitých potravin, takže často bývá velmi těžké jejich problém odhalit. Vzhledem k obvykle špatné spolupráci ze strany pacienta se nemoc velmi ob­tížně léčí.

Léčba je dlouhodobá a zcela zásadní je spolupráce pacienta i celé rodiny

U lehčích forem nemoci lze provádět léčbu i ambulantně. Většinou je ale nutná hospitalizace. Léčba se zaměřu­je na zlepšení fyzické stránky pacienta obnovením výživy, ale stejně důležitá je i psychoterapie. Zpravidla se kombinují různé formy psychoterapie, individuál­ní i skupinová, ale důležitá je i terapie rodinná zvlášť v případě nefunkčních vztahů. U depresivních pacientů se podávají antidepresiva, případně anxiolytika (léky proti úzkosti).

Hospitalizovat pacienta je potřeba vždy, dojde-li k výraznému snížení hmotnos­ti spojenému s celkovou sešlostí a po­hublostí, anebo v případě depresivního syndromu, kdy hrozí nebezpečí sebe­vražedného chování.

Úplného vyléčení se podaří dosáh­nout jen u zhruba 40 % pacientů. U zbylých 60 % se objevuje recidiva nebo bulimie. Úspěšnost léčby závisí také na včasném odhalení nemoci, čím dřív se rozpozná a začne se léčit, tím je šance na uzdravení vyšší.