Jde o podráždění kožního krytu zevního zvukovodu, k němuž se zpravidla přidává infekce. Zevní zvukovod má svůj samočisticí a ochranný mechanismus – ušní maz, který velmi zvolna teče směrem od bubínku k vnějšímu ústí zevního zvukovodu. Při poruše této samočisticí schopnosti je usnadněn průnik a usídlení infekčních agens. K tomu může dojít při zúžení zvukovodu nebo i při špatné technice čištění. K rozvoji napomáhá vlhkost, proto se tomuto onemocnění říká i „plavecké ucho“.
Zánět zvukovodu může být ohraničený nebo difuzní, akutní i chronický. Akutní lokalizovaný zánět si můžeme představit jako boláček (furunkl) nebo jako zánět ohraničený jen na část v zevním zvukovodu, který bolí, může snižovat kvalitu sluchu, vyvolávat pocit zalehlého ucha, svědění a může vést i neobvyklým sluchovým fenoménům (praskání v uchu, dunění v hlavě apod.). Nejhorší, co můžeme udělat, je snažit se ho propíchnout, v případě boláčku ho vymačkat pomocí vatových smotků, párátek, pletacích jehlic, nebo jej namazat pomocí vatových smotků.
Pozor na herpes
Zevní zvukovod může být postižen i velmi nepříjemnou virovou infekcí v rámci tzv. pásového oparu v obličeji – infekce herpes zoster, která se šíří podél hlavových nervů. Herpes zoster oticus je průnik herpetické infekce v podobě bolestivých puchýřků do zevního zvukovodu s těžkou poruchou funkce lícního nervu a nervu pro udržení rovnováhy. Výsev charakteristických puchýřků doprovází bolesti ucha, hučení v uchu, závratě, porucha pohybu očí, porucha chuti, snížená tvorba slin a snížená tvorba slz. Vzácně mohou být až projevy zánětu mozku a mozkových blan.
Tím si můžeme přivodit zranění, proděravění bubínku a rozšíření zánětu, který se pak stane difuzním, tedy rozšířeným na celý zevní zvukovod. Léčba patří do rukou ušního lékaře a zpravidla spočívá v ošetření pod kontrolou otoskopu a v aplikaci ušních kapek.
Difuzní zánět zevního zvukovodu postihuje jeho kožní kryt od zevního ústí (co vidíme zhruba uprostřed ušního boltce) až po bubínek, který může být taktéž zánětem postižen, a to zpravidla po celém obvodu zevního zvukovodu. Léčba opět spadá do kompetence ušního lékaře. Příznaky jsou podobné jako u lokalizovaného zánětu, někdy jsou vystupňované, jindy paradoxně menší, což záleží na příčině zánětu.
Příčinou zánětu zevního zvukovodu může být (zejména u dětí) cizí těleso či hmyz.
Chronický zánět zevního zvukovodu provází často jiná onemocnění, jako je porucha imunitního systému, alergie, diabetes, autoimunitní onemocnění nebo poruchy imunitního systému.
Za všechno může kyselost
Nejčastěji jde o poruchu prostředí zevního zvukovodu, tedy změnu kyselosti kožního povrchu, o stagnaci mazu – až vznik mazové zátky v zevním zvukovodu, na což upozorní porucha sluchu, závratě, bolesti.
K podpoře vzniku zánětu přispívá vlhko, nesprávný způsob odstraňování ušního mazu, kdy se instrumentálním čištěním zatlačí maz směrem k bubínku, kde se může vytvořit jakási kapsa, v níž se drží vlhkost a kde se dobře daří bakteriím.
Staří otorhinolaryngologové říkávali, že ucho se má čistit loktem, tedy raději vůbec nečistit – s výjimkou zúžení zvukovodu, které brání v odtoku ušního mazu. Čištění by měl pak provést specialista. Na porušené prostředí nasedá virová, bakteriální nebo mykotická infekce. K velmi častým příčinám poruchy prostředí zevního zvukovodu patří i proniknutí vody při koupání jak v bazénech (chlor), tak v přírodě – voda znečištěná bakteriemi, sinicemi a plísněmi.
Vatové smotky na tyčince ušní maz zpravidla zasunou ještě hlouběji a současně z něj vytvoří kapsu, kde se drží voda a množí bacily.
Zánět zevního zvukovodu se projeví bolestí na dotyk, pocity dunění a „šplouchání“ v uších. Onemocnění trvá obvykle několik dnů. Choroba se však ráda vrací.
Při léčbě vykapáváme zevní zvukovod podle pokynů lékaře. Mezi babské recepty patří vykapávání lihovými destiláty, což můžeme použít jako nouzové řešení u dospělých a u větších dětí.
Komplikace nebývají časté. Vzácněji může infekce přejít i do středního ucha. Při obzvláště prudkém průběhu může vzácněji dojít k proděravě ní bubínku a výjimečně k poruchám sluchu. U většiny případů dojde k úplnému zhojení.
Doporučované ušní svíčky zánět zevního zvukovodu nevyléčí, při jejich použití může dojít k popálení, proděravění bubínku a dalším komplikacím. Neléčený zánět zevního zvukovodu může vést ve výjimečných případech až k ohluchnutí na postiženém uchu. Dojde-li k proděravění bubínku, které se nezhojí, může pak vést chronický zánět středního ucha ke vzniku tzv. cholesteatomu, což je útvar z odloupaných povrchových buněk kůže, sliznic a tuku, který není svou podstatou zhoubný, ale umí rozrušit všechny struktury středního ucha a způsobit ztrátu sluchu na postiženém uchu.
