Léto je za námi, před námi vyhlídky na podzimní plískanice, chladné a lezavé počasí a krátké dny bez slunce. Kdo by jen z toho pomyšlení neměl „depku“? Co vlastně je ta „depka“, kde je hranice a jaký je rozdíl mezi špatnou náladou, smutkem, úzkostí, strachem, obavou a depresí? Co je normální přirozená reakce na bolestné životní situace a kdy už je třeba hledat pomoc u odborníků?
Již staří Řekové vnímali melancholii jako nemoc, kterou je potřeba léčit. Deprese je definována jako hluboký smutek, který se objevuje většinou bez zjevné příčiny, trvá déle než tři týdny a omezuje každodenní život pacienta. Deprese je smrtelně vážná nemoc, není to lenost nebo nedostatek vůle.
Touto nemocí ročně onemocní asi pět lidí ze sta, zhruba dvakrát častěji jsou to ženy, častý je výskyt ve stáří, mnohdy doprovází i jiná onemocnění (například diabetici jí trpí až pětkrát častěji než zbytek populace). Také po životním traumatu, jakým je například ztráta blízké osoby, může smutek přejít v depresi.
Co vlastně depresi způsobuje?
Jednoznačná a jednoduchá odpověď (pokud vůbec existuje) by asi vynesla nominaci na Nobelovu cenu. Do jisté míry je deprese dědičná, velký vliv má vnější prostředí, výchova, stres, tíživá životní situace, hormonální změny (po porodu nebo v klimakteriu), často začíná na podzim a v zimě, kdy ubývá slunečního světla. Všechny tyto okolnosti mohou být spouštěčem deprese.
Když se asi před 25 lety objevil průlomový lék na depresi, Prozac, převážila mezi odborníky teorie, že depresi způsobuje nízká hladina některých látek v mozku (tzv. neurotransmitery), které se podílejí na přenosu nervových vzruchů. Dnes jsou vědci opatrnější, protože podobně jako vysoká hladina cukru v krvi není příčinou, ale příznakem cukrovky, tak i nízké hladiny transmiterů nejsou zřejmě tou primární příčinou depresí.
Tolik trochu teorie, ale jak na depresi v praxi?
Přes veškerou dostupnost informací (zkuste třeba www.deprese.com) a dlouhodobou osvětu patří deprese spolu s dalšími psychiatrickými onemocněními k nemocem, za které se pacienti stydí. Spolu s faktem, že u první depresivní fáze pacient neví, co se děje, a počáteční příznaky si neuvědomuje, je stud příčinou toho, že se často se správnou léčbou začíná příliš pozdě.
Jaké jsou příznaky deprese?
Patří mezi ně neschopnost se radovat, výrazná únava, obavy, strach, úzkost, plačtivost, poruchy spánku, změny chuti k jídlu. Depresivní člověk se přestává věnovat svým koníčkům, vyhýbá se přátelům, ztrácí zájem o sex, trpí neopodstatněnými výčitkami svědomí, nevěří si, hůře se soustředí, nemá chuť k jídlu, nebo se naopak přejídá.
S tím, jak se neléčená deprese prohlubuje, přestává být pacient schopen pracovat, později už nezvládá ani běžné činnosti, hygienu a zůstává celý den v posteli. Mohou se dokonce objevovat i myšlenky na sebevraždu.
Mechanismus prohlubování deprese výstižně popisuje bludný kruh.
Co s tím můžete dělat?
Nejprve si představte, že se v tomto bludném kruhu ocitnete vy sami. Buď víte, že můžete být depresí ohroženi (můžete být nositelem dědičné dispozice, případně máte zkušenost s dřívější depresivní fází), anebo žádné nebezpečí nečekáte.
At už je to tak, či onak, vždy přijdou ke slovu zásady zdravého životního stylu a zdravého rozumu. Aneb jak praví přísloví: zachovej řád a řád zachová tebe. Dodržování pravidelného denního režimu, pokud možno aktivní trávení volného času, pohyb, péče o vztahy s partnerem, dětmi a přáteli je jednak formou prevence a posilování psychické odolnosti, jednak i dobrou diagnostickou pomůckou. Jakmile si uvědomíte, že už jste nezašli se svými přáteli na kávu, nešli jste si zacvičit, jste podráždění na děti, nic vás nebaví, nemáte chuť na jídlo a na sex už vůbec ne, připadáte si nemožní, neschopní, všem už jdete jen na nervy, snad by bylo lepší vůbec nebýt…, je tu pravděpodobně nějaký problém, s nímž byste měli něco dělat (zvláště pokud jste v podobném stavu několik týdnů).
Nebraňte se odborné pomoci
Často vás muže svést snaha vyřešit nějaký příznak. Nemůžete spát? Vezmete si prášek na spaní. Máte úzkost, bojíte se, že nezvládnete pracovní tempo? Vezmete si prášek na uklidnění. Ale tudy cesta nevede, na tohle už sami zkrátka nestačíte.
Je třeba si připustit, že potřebujete odbornou pomoc. Nemusí to být hned psychiatr, za kým se rozběhnete, účinné a moderní léky proti depresi mohou předepisovat i praktičtí lékaři a u více než třetiny pacientu zaúčinkuje už první zvolené antidepresivum. Díky lékům se zmírní příznaky a vy se můžete zvolna vracet do onoho starého dobrého rádu.
Teď pro změnu postavme do bludného kruhu někoho blízkého, na kom nám záleží: manžel, kamarádka, rodiče, děti. „Co se to s ním děje?“ začněte přemýšlet. „Je pořád bez nálady, poslední dobou si nepovídá se mnou ani s kamarády, o nic nemá zájem. No, chvíli to vydržím, asi je přetažený, musí si odpočinout.“
Ještě horší je, když nám v této chvíli vyletí z pusy vety typu: „To přejde.“, „Vzchop se“, „Kdyby ses snažil“, „To musíš přemoct, snad máš nějakou vůli“, „Vždyť se neděje nic hrozného“, „Tak se pořád tak nelituj“. Ty by měly být v blízkosti depresivního pacienta trestné. Pacient potřebuje empatii (nikoli soucit), podporu (ne lacinou radu).
Důležité je pokusit se blízkého odradit od vážných rozhodnutí. S depresivním člověkem sice není komunikace jednoduchá, ale může být opravdu život zachraňující (více než 90 % depresivních pacientu, kteří se pokusili o sebevraždu, o tomto úmyslu s někým mluvilo).
Pokud to jde, pomozte mu dodržovat denní režim, pomozte mu pochopit, že tabletky na spaní ani na uklidnění problém nevyřeší. Snažte se mu vysvětlit, že nemoc přesáhla jeho síly a že je potřeba vyhledat lékaře, jdete s ním do ordinace (pokud bude chtít), pomozte mu dodržovat léčebný režim. A spolu s ním věřte, že deprese je léčitelná a že vám vrátí vašeho milého tak, jak jste ho vždycky znali.
A tady si nutně jako lékárník musím představit depresivního pacienta před tárou. I lékárník může pacientovi pomoci najít cestu k vyléčení z deprese. Problém však je, že, podobně jako lékaři, pacienti a jejich příbuzní, i my v lékárnách často slýcháváme pověry spojené s depresí:
„Léky na depresi vedou k závislosti.“
Opak je pravdou, k závislosti vedou léky zmírňující jen některé příznaky, tedy léky na uklidnění a na spaní, po těch by měl pacient sahat, až když je to nezbytné. Správně zvolené antidepresivum upraví i spánek a úzkost.
„Když budu brát prášky na nervy, budu mít pocit, že jsem blázen.“
Jen blázen nechce užívat lék, který ho může zbavit jeho trápení.
„Léky proti depresi mají ještě více nežádoucích účinků než jiné.“
Moderní antidepresiva mají nežádoucí účinky velmi malé a většinou brzy odezní, neléčená deprese ohrožuje váš život mnohem více.
„Lidé se na mě budou koukat skrz prsty, že beru prášky na nervy.“
Všichni zdravotníci, i v lékárně, dodržují profesní mlčenlivost, komu se nesvěříte vy, nebude vědět, co užíváte.
„Když budu brát léky na depresi, nebudu to už já.“
Mění vás nemoc, léky vám pomáhají vrátit se do života.
„Tablety už beru týden a nepomáhá to, nemá cenu je brát.“
Plný účinek antidepresiv se rozvíjí až tři týdny, nejprve se mírně zvýší aktivita, upraví spánek, teprve později se projasní nálada, ale pravidelné užívání podle doporučeného dávkování je nutné.
„Léky bude stačit brát tak měsíc.“
Léčba deprese je běh na dlouhou trať, v případě prvního výskytu deprese bude trvat minimálně půl roku, u někoho pomůže až změna nebo kombinace několika léků, v případě opakování depresí nebo střídání s mániemi bývá léčba celoživotní (ale to je u vysokého krevního tlaku také).
„Teď se tedy vyléčím a příště už se mi to nestane.“
Nemoc je mimo vaši vůli. Ani angínu nezaženete svým rozhodnutím neonemocnět.
Závěrem
Nemyslete si, že se všechny problémy řeší jen prášky. V životě všech lidí jsou těžká období, být smutný v nich je normální a logické. V těchto chvílích je však důležité vzájemně se podepřít vlídným slovem, tichým respektem a pochopením. I tak můžeme zabránit tomu, aby smutek přerostl v něco horšího a nestala se z něj deprese.
